Jak přežít (s) ESG?

Autor článku: Michal Moroz, Business Development Manager, Association of Critical Infrastructure

Umění řídit rizika spočívá ve schopnosti pracovat s pravděpodobností. Zjednodušeně bych to popsal tak, že stanovíte okruh možných hrozeb, od těch obvyklých až po ty zdánlivě absurdní (jako je třeba dvouletá globální pandemie nebo tornádo u Hodonína). Pak popíšete dopady, které by vám mohla daná hrozba způsobit, kdyby skutečně nastala. A zbývá „jen“ stanovit míru pravděpodobnosti, že opravdu nastane. Vyjde-li vám kombinace vysoké pravděpodobnosti a drtivého dopadu, znamená to značné riziko, které byste měli aktivně řídit. Což znamená neignorovat ho a nějak s ním naložit. Tyhle principy lze aplikovat téměř kdekoli. A ačkoli to zní triviálně, věřte mi, je to kumšt.

Jaké hrozby tedy mohou plynout podnikatelům ze zavádění něčeho tak zdánlivě společensky prospěšného, jako je ESG? Je jich až nečekaně hodně. Stačí si tu úvodní otázku zasadit do kontextu a položit ji trochu jinak. Třeba – jak přežít ESG v polarizovaném politickém prostředí, turbulentní geopolitické situaci a bezprecedentní ekonomické krizi? Ve světě otevřeného i skrytého lobbingu…? Čímž se dostávám ke klíčovému zdroji hrozeb souvisejících s ESG, kterým je opravdu široká škála zájmů všech možných vlivových skupin, takzvaných stakeholderů. 

Podstata ESG totiž spočívá v dosahování souladu, moderně compliance. Jenže o jaký soulad tu vlastně usilujeme? S firemní kulturou? S politikou mateřského holdingu? S normami EU a s právními předpisy ČR? S vyhláškami a pokyny regulátorů? S pravidly burzy? S metodikami ratingových agentur? S očekáváním investorů? Se zájmy zaměstnanců a odborů? S preferencemi našich zákazníků? Nebo s požadavky různých vlivových skupin ovlivňujících veřejné mínění? Nebo snad se všemi?

Přiznejme si, že to je nedosažitelný ideál. Zájmy našich stakeholderů totiž nebývají nutně ve vzájemném souladu. Pokud se neliší už v podstatě samé, liší se mnohdy ve způsobu, rozsahu či intenzitě, jimiž chtějí svých cílů dosáhnout. Jednotliví stakeholdeři se navíc vzájemně ovlivňují, což z podstaty platí zejména pro vlivové skupiny. Ty jsou díky své cílevědomosti a organizovanosti schopné ovlivnit politiky a veřejné mínění. Jejich význam přitom nemusí být přímo úměrný procentu populace, jejíž názor reprezentují. Proto umí zpravidla prosadit i výrazně menšinový názor. Ostatně to je podstata jejich businessu. 

Nebezpečné je, že jejich skutečné motivy nemusí být na první pohled zřejmé.  Většina lidí v civilizovaných zemích se nepochybně shodne na tom, že je třeba chránit přírodu, podporovat hendikepované, neposuzovat jiné podle barvy pleti nebo neuplácet při získávání zakázek. Jenže ďábel bývá ukrytý v detailu. Respektive v tom, jakými cestami chceme těchto veskrze cnostných cílů dosáhnout. Občas se za dobrou věcí může skrývat cynický partikulární zájem. Příklad z poslední doby? Například podezření, že německé protijaderné aktivisty financovala ruská fosilní lobby.

Každopádně se z ESG stal v posledních letech nový buzzword. Mluví o něm vlády, burzy, banky, pojišťovny, zkrátka všichni, kdo nechtějí zaostat. Logicky jej prosazují a akcentují především ti stakeholdeři, kteří si jeho prostřednictvím umí prosadit své zájmy. Tudíž je přirozené, že s růstem popularity ESG roste i jeho kritika. Ta zaznívá především z úst těch, jejichž zájmy ESG přímo ohrožuje nebo si je do něj zkrátka neumí promítnout. Což není nic, nad čím bychom se měli pohoršovat. Ve své loňské analýze zmiňují* realitu rostoucí kritiky ESG třeba analytici McKinsey:

„Kritici tvrdí, že význam ESG dosáhl svého vrcholu a pozornost se podle nich bude stále více přesouvat na základnější prvky Maslowovy hierarchie potřeb veřejného a soukromého sektoru  … v budoucnu se na dnešní zájem o ESG může vzpomínat jako na pouhý výstřelek a půjde cestou podobných zkratek, které se používaly v minulosti.“

Přání otcem myšlenky? Nepochybně. Silná slova? Ano. Překvapivá? Ani trochu. Jsou jen přirozeným protipólem opačného extrému reprezentovaného green/woke aktivisty. Oba extrémy jsou pochopitelně špatně. Smysl dává jen křehká rovnováha na systému misek a vah, představujících zájmy jednotlivých stakeholderů. Zda je taková rovnováha dosažitelná, ukáže až budoucnost. Snaha některých ji předpovědět připomíná spíš věštění z kávové sedliny. Spolehlivě se tak dá říci jediné – když to bude tzv. na sílu, neobejde se to bez velkých konfliktů.

Abychom se při zavádění ESG ve firmách zbytečným konfliktům vyhnuli, můžeme si položit několik základních otázek. Zamyslet by se nad nimi měl každý, ať už se do ESG pouští z přesvědčení, nebo z donucení. Hledání odpovědí totiž jitří mysl, umožní posoudit problematiku z různých úhlů a zvolené řešení možná ve výsledku nebude polarizovat víc, než je nezbytně nutné. 

1/ Otázka smysluplnosti

Jde asi o nejvýraznější námitku kritiků, podle nichž je vnucené ESG v rozporu se samotnou podstatou kapitalismu. Smyslem existence soukromých podniků je podle nich především tvorba zisku pro jejich akcionáře. Nepřiměřeně velký akcent ochrany životního prostředí, sociální odpovědnosti a dobré správy firmy od plnění tohoto cíle odvádí. Proto by nemělo být ESG nařizováno, ale mělo by zůstat dobrovolným prvkem firemní strategie, který zákazníci buďto ocení, nebo zatratí. A odpovědnost za toto rozhodnutí by měl nést vůči akcionářům management, který se tak rozhodne.

Další zásadní námitkou vůči ESG bývá absence prokazatelné pozitivní korelace s lepší výkonností. A pokud souvislost přeci jen nalezneme, může být podle kritiků zpravidla vysvětlena i jinými faktory. 

Základním pilířem obhajoby ESG je naopak nedostatečné zohlednění sociální licence, tj. otázka, zda podniky nebo celá odvětví jednají způsobem, který je spravedlivý, přiměřený a zaslouží si důvěru. Tedy způsobem zohledňujícím zájmy všech zainteresovaných stran, nejen akcionářů. Kritici podle nich přehlížejí skutečnost, že předpokladem udržení dlouhodobé hodnoty je řízení a řešení masivních, paradigma měnících externalit.

Reakce na kritiku ESG se přitom zpravidla shodují ve třech zásadních bodech. Zmíněné externí faktory nabývají na významu, měření ESG se bude v průběhu času zlepšovat a podnikatelský úspěch v souladu se zásadami ESG je možný. S tím souhlasí i analytici z McKinsey:

„Ačkoli byly vzneseny oprávněné otázky týkající se ESG, je pravděpodobné, že potřeba firem pochopit a řešit své externality se stane zásadní pro zachování jejich sociální licence.“

Všímáte si? Ne, pro jejich profit, úspěch nebo pro zachování jejich podnikání. Ale pro zachování jejich…sociální licence. Tohle už zavání změnou paradigmatu.

2/ Otázka proveditelnosti

Splnění dílčích technických požadavků jednotlivých složek E, S a G je samo o sobě možné. Ve svém celku však budou podle kritiků představovat nezvládnutelnou výzvu, která přinese firmám neskutečné vedlejší náklady. 

Složité bude také nalezení rovnováhy potřebné k implementaci ESG způsobem, který by našel odezvu u více stakeholderů. Protože nebude-li podnik schopen naplnit všechna očekávání, bude si muset vybrat, komu vyhoví a komu ne. Řešení uspokojující všechny požadavky bude nedosažitelné. Realisticky viděno půjde buďto o řešení plné kompromisů nebo o řešení, jenž bude pro některé strany zcela nepřijatelné. 

Otázka proveditelnosti je tedy ve skutečnosti především otázkou schopnosti rozhodovat o stanovení priorit.

3/ Otázka měřitelnosti

Jednotlivé dimenze ESG lze hodnotit pouze tehdy, jsou-li jasně definované metriky a zaznamenány požadované a ověřitelné, resp. auditovatelné údaje. Ale lze ESG skutečně přesně měřit v celé jeho složitosti? Kritici tvrdí, že ne.

Největším nedostatkem jsou podle nich obrovské (a nutno dodat, že objektivní) rozdíly v metodách hodnocení jednotlivých poskytovatelů ESG ratingu. Různí poskytovatelé hodnocení a bodování budou poskytovat rozdílná hodnocení.

Zmíněná analýza McKinsey uvádí například obrovský kontrast, když porovnává hodnocení ESG s úvěrovým scoringem. Zatímco u renomovaných agentur S&P a Moody's korelují metodiky hodnocení na 99 %, ESG ratingy 6 nejvýznamnějších poskytovatelů korelují v průměru pouze na 54 %.

Je tedy ESG vůbec měřitelné a jak se rozhodnout, který způsob hodnocení zvolit?

4/ Otázka přiměřenosti

Klíčová v tomto směru bude především chystaná celoevropská regulace. A ruku na srdce – když se řekne evropská regulace, co vám přijde první na mysl? Slova jako přiměřenost, střídmost nebo dosažitelnost to bohužel nebývají. Důkazem toho budiž chystaná směrnice CSRD.

Někteří z vás už o Corporate Sustainability Reporting Directive možná slyšeli. Pokud ne, ale prošli jste si nedávno GDPR nebo se chystáte na NIS2, tak zpozorněte a vězte, že opravdová výzva vás teprve čeká. Narozdíl od zmíněných dvou norem bude mít totiž CSRD přímý a dramatický dopad na váš business. 

A v kontrastu toho, jak se k ESG staví EU, bude nezbytné sledovat a hodnotit také to, jak si v tomto ohledu počíná zbytek světa. Protože jedna věc je zregulovat si vlastní trh, ale druhá a úplně jiná je to, zda a případně jak nezůstat v této regulaci osamocen. Otázka přiměřenosti je tedy rozhodně namístě, protože úzce souvisí s naší konkurenceschopností.

5/ Otázka odpovědnosti

Další zásadní výzvou bude otázka odpovědnosti. Která bude mít přednost? Ta konkrétnější – individuální – vůči akcionářům a zaměstnancům? Anebo ta abstraktnější – kolektivní – vůči společnosti či planetě? Uvidíme, ale vítězit začíná kolektivismus.

Z hlediska ESG je však zásadní rostoucí význam takzvané přenesené odpovědnosti. Ta úzce souvisí se zmíněnou konkurenceschopností. Jen naivka by totiž věřil, že zbytek světa půjde v jednom šiku s EU a zreguluje se stejně přísně jako my. 

Jenže co pak? Nejprve vyhlásíme uhlíkovou neutralitu, povinnou elektromobilitu, přechod na obnovitelné zdroje či decentralizovanou energetiku. A obratem zaplaví náš trh levnější výrobky ze zemí, kde se s nějakou sociální odpovědností, emisemi nebo biodiverzitou nikdo netrápí. Ostatně čínské firmy už dnes ovládly výrobu solárních panelů a baterií, časem mohou dominovat i v elektromobilitě a dalších odvětvích.

Chceme-li si tedy naši konkurenceschopnost udržet, musíme s tím nevyhnutelně něco udělat. V první řadě se nabízí kombinace různých ochranných celních a daňových opatření. Ale vypadá to, že Evropa chce jít ještě dál a připravuje přenesení ESG požadavků na celý dodavatelský řetězec.

Kritici namítají, že to není proveditelné. A podle mě oprávněně. Protože jak chcete objektivně kontrolovat pravdivost dat od dodavatelů z Číny, Indie, Arábie nebo ze zemí třetího světa? Papír snese vše a není nic, co by vám váš asijský dodavatel v čestném prohlášení neslíbil. A už vidím evropské zákazníky, jak létají do čínských provincií, kde kontrolují své tamní dodavatele.

Jak objektivně zhodnotíme původ a nezávadnost jimi využívaných energetických komodit, nerostných surovin nebo jednotlivých dílů?  Jak objektivně posoudíme a započítáme dopady globální logistiky, zejména námořní dopravy? A především – jak docílíme toho, aby všechna tato opatření zboží dál nezdražovaly? V kontextu evropské inflace a rostoucí nezaměstnanosti možná zcela zásadní aspekt.

A nejvyšší, zcela vážně zvažovanou metou, bude přenesená odpovědnost za vaše zákazníky…

6/ Otázka udržitelnosti

No a konečně je zde otázka udržitelnosti celé ESG problematiky ve světle globálního ekonomicko-politického vývoje. Před válkou na Ukrajině zažívaly investice do udržitelných fondů doslova boom a byly miláčkem investorů. V polovině roku 2022 však celosvětová udržitelná aktiva poprvé o 13,3 % poklesla. To sice platí pro celý akciový trh, ale i tak je zřejmé, že v mimořádné situaci narazila udržitelnost do bariéry ekonomické reality trhu.

Probíhající ekonomická krize naopak způsobuje velkou volatilitu aktiv, roste nedůvěra trhů, nezaměstnanost a inflace. A také krachují první banky… Zatím největší americký bankrot složil shodou okolností jednu z tamních nejprogresivnějších bank, kalifornskou SVB. Tato banka se na svém webu chlubila, že „slouží těm, kteří vytvářejí pozitivní změny v oblasti životního prostředí”, a uváděla, že spolupracuje s přibližně 1550 společnostmi v sektoru klimatických technologií a udržitelnosti. Dovolím si v té souvislosti citovat několik pasáží z článku Wall Street Journal, který se krachem SVB zabýval:

„Většina úvěrovaných společností nenaplňovala nějakou zásadní potřebu trhu. Banka byla oblíbená pro svou ochotu nabízet bankovní služby začínajícím podnikům, které často nebyly ziskové. V některých případech neměly žádný produkt. Byly to v podstatě sociální úvěry.“

WSJ si následně odpovídá na otázku, co vedlo banku k tomu, aby přehlížela riziko a vynakládala peníze na produkty nebo služby, které nikdo nechce kupovat: 

„Washingtonská almužna zosobněná snahou prezidenta Bidena vybudovat klimatický průmysl, který by jinak neexistoval. Kongresový návrh zákona o „infrastruktuře” na rok 2021 v hodnotě 1,2 miliardy dolarů byl startovacím impulsem pro šílenství kolem čistých technologií. V posledních letech se výrazně zvýšil objem půjček a úvěrových linek poskytovaných rizikovým firmám. Kolik z toho by se stalo, kdyby nebylo Bidenova hrnce zlata na konci duhy zelených technologií?“

Analýza WSJ pochopitelně neopomíjí ani další příčiny bankrotu, ale ty související s ESG politikou jednoznačně dominují. Konečně se autor zamýšlí nad reakcí Bílého domu:

„Kdyby se jednalo o regionální banku v Texasu, která se specializuje na podnikání v oblasti ropy a zemního plynu, měli by vkladatelé jistě smůlu. Bidenova administrativa však okamžitě přikročila k záchraně SVB a slíbila, že všechny tyto společnosti zabývající se čistými technologiemi odškodní.“

Řada republikánů nyní viní z krachu banky právě její ESG politiku – tvrdí, že se banka příliš soustředila na turbofinancování klimatických a sociálně-inženýrských projektů. Současně ale přiznávají, že SVB a její klienti dělali přesně to, k čemu je Washington vyzval – honili se za penězi.

V USA se z ESG očividně stává velké politikum. Takže raději nezapomínejme, že stále žijeme v demokracii a kapitalismu, ne v plánované ekonomice (byť někteří z nás už tento dojem nemají). Naše trhy jsou dosud postavené na jedné jediné věci – na důvěře. 

Nechci malovat čerta na zeď. Ale pár věcmi jsem si naprosto jistý. Totiž, že v kolabujícím bankovním systému bude ESG to poslední, na co se budou ptát střadatelé. V rostoucí nezaměstnanosti to bude poslední, co bude zajímat zaměstnance. A v dlouhodobé inflaci to poslední, co bude zajímat voliče. Změna politického směřování může přijít nečekaně rychle a v historii najdeme nemálo příkladů, které by nás měly varovat.

Klidně se může stát, že si Američané v příštích volbách znovu zvolí do úřadu prezidenta Donalda Trumpa nebo umírněnějšího republikána, který na boji s tímto fenoménem postaví svou volební kampaň. Nebo opět vyhrají demokraté a ESG se dál poveze na své vlně. Pak nám však hrozí riziko, že nám USA z Evropy cíleně odsají mozky a know-how, nám zbyde naše přísná regulace a nekonkurenceschopné podniky.

Takže co poradit závěrem? Až budete plánovat vaši ESG strategii, řiďte se zdravým rozumem, pracujte s pravděpodobností, nezapomínejte na vaše stakeholdery a uvažujte v širším dlouhodobém kontextu.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zmíněné citace převzaty z této analýzy společnosti McKinsey z roku 2022: 

https://www.mckinsey.com/capabilities/sustainability/our-insights/does-esg-really-matter-and-why